Je to už týden co jsme se vrátili z našeho letního tábora. Koho zajímají naše zážitky podrobně, může si přečíst kroniku, která je součástí tohoto příspěvku.
Obecné shrnutí je:
Bezva počasí, program, který zaujal všechny. Třebaže polovina osazenstva tábora byli nováčci ve věku vlčat a světlušek (nebo možná právě proto) se všechno dařilo, a to hlavně díky vynikající práci rádců družin.
Patří jim poděkování stejně jako všem, kdo přispěli k tomu, že tábor byl za víkend postaven a na konci v klidu a včas zbourán a tábořiště uklizeno tak, jak to má po skautském táboře být.
Pondělí 29.6.2015
Na sraz dorazili všichni včas, kromě Františka, kterého skolila na poslední chvíli nemoc. Hanka s námi tentokrát jela sama, rádcové, až na |Brčála už byli na táboře, a tak jí oporou byli pro hladký průběh cesty byli Brčál s Ignorem. Cesta vlakem proběhla bez výluky, a tak jsme přesně na čas nastupovali v Kaplici do objednaného autobusu s poněkud nerudným panem řidičem.
Po příchodu do tábora nás čekalo překvapení, protože početná víkendová přípravka zbudovala za víkend vše potřebné. Na nás zbyla klasika – vyplétání postelí, ráhýnka, rošty, ohniště…. Večer už usínal každý ve svém týpí na své posteli.
Přípravko velký dík!!!!!
Ukázka z úvodu naší legendy
U stolu byli představitelé čtyř národností: americký pěšák, francouzský svobodník, anglický kulometčík a ruské vejce. Pěšák, kulometčík a svobodník zaujali místa na lavici a vejce v míse na stole.
Čas: sedm večer.
Místo děje: Rakhmár, Afrika.
Zastrčená posádka v saharské oáze, kde živoří několik zapomenutých legionářů a pár zubožených Arabů.
Osoby: rozhodně ne osobnosti. Děj: zatím bez děje. . Oáza Rakhmár je nejnápadnější tím, že je to nejméně nápadná a nejméně typická oáza v celé Africe. Jejím centrem je vojenský tábor obehnaný zdmi z vepřovic, pro který se v odborném jazyku bez jakéhokoli opodstatnění užívá označení pevnost.
Představu o pevnosti pevnosti může poskytnout příhoda, která se odehrála nedávno: opilý kaprál vztekle kopl do zdi a musel být dopraven do nemocnice s vážným zraněním, protože mu spadla na hlavu střílna.. A přesto se něco takového nazývalo pevnost. Byla opatřena dokonce i číslem . V řadě podobných saharských staveb měla číslo 72. Za kruhovým‘ valem budova štábu (malý přízemní domek z nepálených cihel) a dva baráky pro mužstvo. V barácích vojáci a ve vojácích netečná letargie z uspávajícího vedra a z jednotvárně plynoucích dnů.
Pevnost obklopuje asi padesát palem; zaprášené, povadlé, napůl mrtvé vysoké stromy, v jejichž vrcholcích posedávají jedna dvě trudnomyslné opice. Rády by se odstěhovaly do bohatších krajů, ale nevědí, jak by se tam dostaly…. …Uprostřed oázy Rakhmár stál Grandhotel. Na rozdíl od evropských zařízení shodného jména byl rakhmárský Grandhotel vetchá bouda. Patřil jednookému lupiči, který si řádně odseděl deset let ve vězení a pak z výtěžků svého dřívějšího pilného působení se zde usadil jako hostinský. Vývěsní štít hlásal:
GRANDHOTEL
po páté chlebová kořalka
Každý večer rvačka vážených pánů hostů
Prvotřídní nohy od židlí!
Vstup volný!
Spolehlivá první pomoc!
Odchod nezaručený!
Karavany směřující do Timbuktu a občasné lovecké společnosti přinášely značný příjem, dva arabští četníci a posádka asi o sto mužích stálé obchody. Grandhotel, jak už ukazuje samo jméno, vnášel na Saharu iluzi velkosvětského života. Půlpalcové dřevěné stěny byly sice prožrány od všemožných červů, obložení z vepřovic a ledabyle stlučené lavice na tři facky zrovna také nepřipomínaly evropská zařízení shodného jména, ale bylo zde rádio, téměř každý druhý měsíc sem přicházely čerstvé noviny a Lejla, arabský démon, tu předváděla své taneční umění. Tomuto uměleckému číslu ubíral poněkud na efektu všeobecně známý fakt, že Lejla (arabský démon) už dávno oslavila padesátiny. Věk a kapesní nůž jednoho nedůtklivého domorodce zanechaly na jejím obličeji hlubokéstopy, a tak se Lejla (arabský démon) dostala k tanci málokdy a svá vystoupení podle situace omezila na to, že tloukla na hudební nástroj podobný tamburíně potažené kůží. Ale i to jen do té.chvíle, dokud ji rozhodný postoj hostů neumlčel. Pak se vždy schoulila v odlehlém koutku a dotčena ve svých démonických citech smutně pokuřovala………
Úterý 30.6.2015 Heslo dne: Dáme-li se vést přírodou, nemůžeme v ničem pochybit. Cicero
Služba: Rysi
Jídelníček: sn: pudink s ovocem a piškoty, čaj; sv.:jablko; o: pórková polévka, bramborový kuba; sv.: chleba s rybičkovou pomazánkou, čaj; ve: těstoviny s mákem a cukrem
Dnes už mohl být normální program, a jak velí tradice, když je hotovo může být zapálen slavnostní zahajovací oheň. A protože bez práce nejsou koláče a bez dříví oheň patřil první den práci.
Nasbírat dřevo na vaření a na oheň, nařezat polena na pagodu, chrundí na vycpání, dřevo na přílož, nasbírat smůlu a jehličí a vyrobit pochodně… Vyrovnali jsme se s tím rychle, a tak jsme se mohli věnovat táborové hře, tedy legionářskému výcviku a přípravě programu na oheň.
Kráťa nám zorganizoval pořadový výcvik, protože jako správní legionáři budeme na nástup pochodovat v tvaru pořadovým krokem a rovněž tak na jídlo. Už žádné kdo doběhne nebo nedoběhne…
Na večerním nástupu byly uděleny první hodnosti za celoroční činnost a prvními seržanty se tak staly Agi, Kikina, Olda a Brčál za vedení družin a Marcelka s Přemkem jako vítězové oddílových bodování.
A jako první také dostali úžasné legionářské čepice vyrobené Pandou. Ty dostanou ti, kteří získají hodnost. Zahajovací oheň se také povedl, scénky na téma „Co očekávám od tábora“ se povedly, nejlepší byla ta Rysů.
Středa 1.7. 2015
Heslo dne: Vládnout sám sobě je největším vladařským uměním. Seneca Služba: Orli
Jídelníček: sn: chleba s nutelou, čaj sv. jablko: o: kuřecí vývar, knedlo, vepřo, zelo sv: chleba s ředkvičkovou pomazánkou ve: čočka, vejce, okurka, opečený salám
Dopolední program měl družiny samostatně a věnovaly se plnění tábornických a legionářkých zkoušek. První ranní bodování dopadlo nad očekávání dobře.
Každá družina si musela na určeném místě tábora vytvořit úkryt ze dvou celt a při vyhlášení poplachu se pod ně musela co nejrychleji schovtat tak, aby nečouhala žádná hlavička, ručička nebo nožička…
Dívčí družiny přehodily celty přes zbylé nevypletené postele, Rysi si vybudovali parodii na jehlan a Orli zkombinovali celty se senem. Všem se ukrývání dařilo.
Odpoledne se družiny vydaly samostatně na průzkumnou výpravu do okolí, každá na jinou světovou stranu. Jejich úkolem bylo jít hodinu, na mapě vyznačit přesně místo kam došly, nakreslit plánek cesty a vyrobit provázkovou mapku, tzn. navázat na provázek něco charakteristického pro úsek cesty, kterým právě procházíme.Všechny družiny absolvovaly dobře a vrátily se v pořádku.
Po té nás čekala další část pořadového výcviku – úcta ke státní vlajce a nakládání s ní, pravidla jejího nošení a nácvik vztyčování a spouštění, aby vlajkové čety při nástupech „netápaly“. Čas do večeře proběhl u přetahované.
U poradního ohně, vzhledem k nepřítomnosti Pandy, hrál na kytaru Švestka, který se na ni teprve učí, ale stejně dal dohromady asi 5 písniček, což úplně stačilo. Pokračovali jsme ve čtení legendy.
Ukázka z naší legendy:
Cvičiště.
„Pozór!“
Stojíme v pozoru. úzký, špičatý knír a rovněž úzká bradka seržanta Potriena se lehce zachvívají. . Co je zase?
„Milí synáčkové!“ začíná s přátelským a otcovským úsměvem. „Našel jsem řemen před krčmou, kde včera tři legionáři ztloukli těch patnáct obchodníků, kteří tudy projížděli s karavanou.“ Tihle legionáři si nikdy nedají pokoj. „Po tmě ty tři vojáky nepoznali a oni utekli. Co to bylo za trojici? Ať vystoupí dobrovolně . To bude nejrozumnější.“
Má pravdu. Proč by měla celá rota bruče t kvůli třem chlápkům? Ale nikdo se ani nehnul. „Tak vy se nepřihlásíte?“ dorážel uštěpačně a s medovým úsměvem seržant.
„Až se mě president republiky zeptá: Tak co, milý Potriene, kdo byli ti tři muži, ‚kteří rozprášili karavanu, co mu odpovím? Co?“ To jsme nevěděli.
„Já mu ř’eknu: Mon President, podle mě to byly pravděpodobně převlečené arabské dívenky, protože z legionářů se nikdo nepřihlásil … „
Náhle se zběsile rozkř’ikl, jako by ho někdo bodl. Z blízkého stromu se několik opic dalo na útěk. „Tak kdo z vás mlátil tím řemenem? Kdo s ním dal vůdci karavany do zubů, až mu jich osm vypadlo a sám žuchl po hlavě do koryta pro velbloudy?“
To vypadalo na pořádnou ránu. Leckterý legionář v posádce se opravdu stane zvířetem a vyhasne v něm i poslední jiskřička lidskosti. „Kdo se teda bil s tím opaskem?“ „Poddůstojníku! Prohlédněte všem opasky!“ Hm … Súdánští pěšáci mají opasky o půl palce širší a já mám takový na sobě. Jestli si toho všimnou, bude zle.
Ještě pak řeknou, že jsem toho nesnášenlivého vůdce karavany hodil do koryta pro velbloudy schválně. Copak jsem mohl vědět, že udělá takové salto? Kdo si může potmě vypočítat, jak se má opaskem rozehnat? Obzvlášť poté, co se rozzlobili na Cvaldu Hopkinse, že si prohlížel dalekohled a že tenhle přístroj později zmizel. Skutečně nebylo na místě, aby ho podezřívali jen kvůli tomu, že ho měl předtím v ruce?
My jsme se jen bránili, protože se na nás vrhli. Když Hopkins uražený ve svých nejhlubších citech po nich hodil nádobu na odpadky. .
„Jen se podívejme!“ křičí desátník. „Vždyť tohle je široký opasek! Vystupte z ř’ady, vy makovice!“
Vystoupím.
„Jaký řemen to máte na sobě?“
„Kožený.“
„Hlupáku! Čí řemen nosíte?“
„Erární.“
Když jsem rozmlouval s Potrienem, byl jsem vždycky mírně natvrdlý. Myslel si že jsem prostoduchý od narození. Až přijde na to, že tento způsob řeči užívám výhradně při styku s ním, bude zle.
„Vy paralytický, senilní krokodýle. Ptal jsem se, kde jste vzal tenhle opasek. To je opasek súdánského pěšáka.“
„Rozkaz. „
„A tohle je váš řemen?“ zeptal se a.s nebezpečným klidem zvedl tu osiřelou věcičku.
„Ano, mon chef.“
„Proč jste to neřekl dřív?“
„Neptal jste se, mon chef.“
„Ptal jsem se, kdo se pral s tím řemenem?!“
„Řemen je můj, ale nepral jsem se s ním.“
„Tak! A co když se president zeptá: Řekněte, Potriene, jak se dostal ten vojenský opasek od vás k ‚těm rváčům? Co mám odpovědět potom, co?“
Srazil jsem podpatky. „To, že opasky občas zabloudí, pane seržante.“
„Canaille!“ Neměl rád, když se mu na otázky odpovídalo, a přece vojákovou povinností je být slepě poslušný.
„Tak je to váš řemen?“
„Ano.“
„A kdo byl s vámi?“
„Kde?“
„Při poslední rvačce.“
„Pan seržant!“
„Já?! Ty ničemo!“
„Gui! Naposledy jsem se rval u Aut~Auriru s Araby, a vy jste nám velel.“
„Ty to prostě nepovíš?! Tak místo dalším dvěma zarazím vycházku celému pelotonu.“ Alfons Nikdoš a Cvalda Hopkins současně vystoupili z řady a postavili se do pozoru. „Hlásím panu seržantovi,“ řekl Hopkins, „že jsme tam byli my dva.“
„To jsem si mohl myslet. Vždycky tahle trojice! Já si to s vámi vyřídím. To si pište!
Čtvrtek 2.7.2015
Heslo dne: Zmrzlá zmije uštkne nejdřív toho, kdo ji zahřál ARMÉNSKÉ PŘÍSLOVÍ Služba: Vydry
Jídelníček: sn: krupicová kaše, čaj sv.:okurka o:chleba s česnekovou pomazánkou sv:jizerka ve: kuřecí polévka s kapáním, těstoviny s rajskou omáčkou
Rozcvička dnes spočívala ve sbírání kartiček se skautskými liliemi. V plánu bl brzký odchod na celodenní výlet, ale krupička ne a ne se uvařit. nakonec se ukázalo, že bylo málo krupice, a tak kaše nezhoustla jak by měla. Dobrá ale byla.
Konečně jsme se vypravili a opustili tábořiště. Cílem byl Zaječí vrch v \novohradských horách, kde obvykle bývá spousta borůvek. Přebrodili jsme potok a po známé cestě jsme se vydali k |Benešovu nad Černou. Kráťa nám cestu zpestřoval nejrůznějšími úkoly a hrami. Bohužel jsme žádné borůvky nenašli, koupaliště, které jsme měli cestou potkat bylo nekoupatelné, tak alespoň dětské hřiště v Benešově nezklamalo.
Po návratu jsme uvítali možnost osvěžit se v našm milém potoce, dát si dobrou večeři a den jsme zakončili, jako obvykle, u poradního ohně.
Ukázka z legendy
K dvěma týdnům vězení se hlásí muži číslo devět, dvacet jedna a sedmdesát jedna.“ „Vy jste to vymňoukli,“ řekl s jistou účastí poddůstojník, velitel stráže. „Co po vás Potrien chce?“ zeptal se druhý strážný, zatímco nám zběžně prohlížel kapsy.
Mezitím Cvalda Hopkins nešťastnou náhodou převrhl jednu židli. Bajonet a několik map spadly na zem. Pomohli jsme mu je zvednout …
„No tak jdeme!“ Šli jsme s dozorcem. Vězení už mělo obyvatele. Byl to starý Levin.
Věděli jsme, že je tady, ale neznali jsme ho. Když jsme sem přišli, už seděl. Sloužil jako řadový voják na desátý rok.
Byl to dobrý voják, ale občas se utrhl ze řetězu. Ukradl někde peníze, případně se někam vloupal, a když to nešlo jinak, oloupil někoho na ulici, to mu bylo jedno. Obstaral si peníze, načež utekl. Ale jen do nejbližšího města.
Tam se posadil do luxusní restaurace a dopřál si, co hrdlo ráčí, pečeného masa a krémových moučníků. Popřípadě si objednal kaštanové pyré a turecký med jakožto dvě velice vybrané krmě. (Tohle já znám, protože jsem se kdysi často pohyboval ve vznešené společnosti.)
Pak se ohlásil u nejbližší stráže a čekal na potrestání. Dlouho zase sekal dobrotu. Ale pak se všechno opakovalo. Obstarání peněz, útěk, hodování. Občas zatoužil s neutišitelnou žádostí po panských soustech jako člověk stižený krvavým amokem. Takže si svých pět roků odsluhoval deset let, protože trest se nezapočítává.
Teď právě čekal na transport ze severu, aby ho dopravili do Igori, kde vězni a domorodci pracují na stavbě konžské železnice. Právě před týdnem ho posedla krémová vášeň nebo kotletová zběsilost. Je jedno, jak to nazveme. Vlastně ho tentokrát poprvé chytili uprostřed jídla: Zuřivě se jim vzpíral, protože měl ještě hlad. Do poslední chvíle bránil krůtí stehýnko a palačinku mu museli násilím vykroutit z ruky.
Slízl tři roky nucených prací….
Pátek 3.7. 2015
Heslo dne: Život je jako diamant – tvrdý ale krásný. JAPONSKÉ PŘÍSLOVÍ
Služba: Lasičky
Hlídky: Meherin J
ídelníček: sn: chleba s máslem, melta sv.:chlupatec o:květáková plévka, bramboráky sv: jogurt, rohlík ve: milánské špagety
Dopolední program měly opět družiny samostatně, aby mohly plnit uložeé úkoly a odbroku táborníka. Odpoledne byl jeden z úkolů táborové hry. V souladu s legendou jsme museli najít bajonet, který Cvalda Hopkins ukradl seržantovi.
Aby dostal svůj dopis předstíral, že je médium, a že upadne-li do transu, bajonet najde. Za účelem „upadnutí do transu“ si nechal přinést spoutu lahůdek, víno doutníky….
Cvaldu Hopkinse představoval Ignor, který nám dával nejrůznější úkoly – vázání uzlů, kreslení zvoničky v Meziříčí, zpěv, najít pochutinu…
Po jejich splnění jsme od něj obdrželi jedno slovo. Z těch slov jsme pak měli určit, kde je bajonet schovaný a vyzvednout ho. Slova byla: BOROVICE, VÝŠKA, SEVER, TÁBOR, SAMOTA. Na tom ale všichni uvízli.
Dalším programem byla všeobecná očista – sprchování teplou vodou, praní a další úkony. Ve volných chvílích jsme stále marmě pátrali po bajonetu. Nakonec byli úspěšní Rysi. Olda našel bajonet viset na osamělé borovici nad táborem.
Třebaže víme z legendy, že na železnici je nejdůležitější přesnost, nějak se nám nedaří. Na opožděném večerním nástupu se rozdávaly další čepice, na opožděném poradním ohni předvedly družiny perfektní scénky, a protože už je s námi Panda, tak i zpěv zněl skvěle. V noci mají děvčata první táborové hlídky a byla obnovena tradice „nočníčku“. To je sešit, kde hlídka může zapisovat své pocity a postřehy. Hlídky budou vždy dva dny za sebou a další dva dny budou bez hlídek, abychom se mohli vyspat.
Sobota 4.7. 2015
Heslo dne: Nejkratší cesta mezi dvěma lidmi je úsměv. HENRY SAKAL
Služba: Rysi Hlídky: Arrendahronon
Jídelníček: sn:porridge, čaj sv.:rajče o:vývar s nudlemi, vepřové na paprice s rýží sv:chleba s ředkvičkovou pomazánkou ve: ovocné knedlíky
Dopoledne každá družina pokračovala na plnění osobních zkoušek a odborky táborníka, odpoledne přišly na řadu tradiční Letní hry kmenů, což je sportovní soutěž při které se šplhá po laně, překonávají se tzv. „nízká lana“, skáče se do dálky, loví se ryby, běhá se „Setonův běh a součástí je také cvičení paměti – Setonova hra.
Je to soutěž vcházející z naší indiánské tradice, a proto začíná „tancem očisty“, kdy Panda hraje na břehu potoka na kytaru a když přestane všichni se musí ponořit do vody. Když začnš opět hrát, tak z vody ven, a to se několikrát opakuje. Potom osvěženi nastupujeme ke sportovním výkonům. Soutěže jednotlivců se protáhly do svačiny, po svačině pak nastalo soupeření družin.
Večer u poradního ohně byly vyhlášeny výslkedky a předány diplomky. A jak to dopadlo? V kategorii skautů a skautek bylo pořadí následující: 1. Olda-32b.; 2. Kapsa – 29b; 3.Agi, Ignor, Kikina – 23b; 6. Vráťa – 19b; 7. Brčál – 12 b.
V kategorii světlušek a vlčat: 1. Přemek – 48b; 2. Marcelka – 42b; 3. Dominik – 41b; 4. Agáta, Linda – 40b; 6. Kačitanka – 37b; 7. Karolínka – 34b; 8. Bóďa – 32b; 9. Švestka – 31b; 10. Kája – 29b; 11. Bertík – 25b; 12. Péťa – 24b; 13. Vašík – 18b; 14. Honzík – 11b; 15. Marjánka – 8b.
Neděle 5.7.2015
Heslo dne: Svět je nádherná kniha, ale nemá cenu pro toho,kdo neumí číst. /GOLDONI/ Služba: Orli
Jídelníček: sn: vánočka, kakao sv.:meloun o:polévka z červené čočky, koprová omáčka, knedlík sv:chleba s česnekovou pomazánkou ve: bramborový guláš, chléb
Dnes byl tzv. „sanitární den“ věnovaný očistě v teplé vodě,důkladnému provětrání a srovnání věcí a opravám ráhýnek, postelí a roštů v týpí s čímž nám pomáhali kromě Kráti a Pandy ještě Koksík a Šiška..
Odpoledne jsme strávili drobnými terénními hrami, které pro nás připravily Kikina s Agátou. Večer před poradním ohněm proběhl jeden z úkolů táborové hry.
Naši „mušketýři“ byli zavřeni do cely ve které je bylo možné odposlechnout a dozvěděli se o tom.
Zařídili vše tak, aby Potrien, který je chtěl nachytat a přivedl si k tomu kapitána měl problém…..
Naším úkolem bylo nenápadně se připlížit v danou minutu na místo v lese, kde Kráťa nahlas četl část textu, kterou jsme potom museli co nejpřewsněji interpretovat. Když dočetl, odebrali jsme se k poradnímu ohni. Byl to fajn den.
Ukázka z legendy
„Upozorňuju vás znovu,“ říká Alfons Nikdoš, „dejme si zámek na ústa. Ať zůstane naším tajemstvím, že ubohý Potrien to nemá v hlavě v pořádku.“
„Zato je seržant čestný a charakterní člověk,“ vychvaloval jsem ho ze srdce, „jen teď jak stárne, trpí stihomamem.“ „To prý my ho zlobíme,“ řekl s politováním Cvalda.
„A přece i kdyby mě zabil, nebyl bych vůči svému statečnému staršímu představenému něčeho takového schopen.“
„Proto se chudák zlobí i na kapitána,“ povídá s hlubokou účastí Alfons Nikdoš. „Myslí si, že ten ho taky pronásleduje:“
„A jak nadává, když se kapitán blíží k jeho kanceláři.“
„Možná,“ přemítá Cvalda, „že se Potrien na kapitána ani nezlobí, jenom má na svědomí machinace s žoldem, a proto se bojí důstojníků.“ „Chlapi, střezme i toto tajemství.“
„Kdy sis toho všiml?“ „Bylo mi podezřelé, že chudák Biguére v pátek zemřel a v sobotu se vrátil z onoho světa pro svůj žold. Protože jenom takhle se mohl octnout v seznamu.“
„Já mám toho Potriena přece jen rád,“ nadchl se Hopkins, „protože to je voják každým coulem. Není pravda, že nás nenávidí, je jenom žárlivý kvůli kantýnské.“
„I když,“ řekl jsem s účastí, „kantýnská mu zůstane věrná, protože Potrien na všechno zamhouř’í oči“
„Však i pro nás je dobré, že kantýnská prodává v zadním pokoji víno, kořalku a tabák těm, co mají kasárníka a co mají zakázaný vstup do výčepu.“
Tak jsme důvěřivě tlachali o všemožných tajemstvích: „Ovšem to největší tajemství je, že se ten ubohý drahoušek Potrien vloupal do skladiště … “ .
Tu jako by spustil ventilátor: z větráku bylo slyšet přitlumený šum. Co se tam ksakru děje?
„To není pravda,“ vykř’ikuje Cvalda. „Potrien je blázen, ale nikdy by se nikam nevloupal!“
„On o tom neví Náhodou jsem viděl, že je náměsíčný. Těm se stává, že se bezděčně vloupají. Ubohý chrabrý seržant je somnambul.“
„Nepovídej!““Ale ať to zůstane mezi námi … Viděl jsem ho předevčírem v noci … Šel za kantýnou se zježenými vlasy, zabalený do přikrývky, bosky, a tak procházel potmě podél pevnostní zdi.
Cítí, že je nemocný a starý. Proto podezřívá kdekoho. Na kapitána nadává taky jen proto.“ „Kapitána přece ctí a váží si ho. Minule řekl písaři: Ctím pana kapitána a vážím si ho, ale od té doby, co utrpěl to zranění na zádech, je velmi nervózni.“
Alfons Nikdoš zívl. „Nu, pojďme už spát.“
Ale než jsme usnuli, otevřely se dveře cely. Na prahu stojí Potrien …
Jak vyčerpaně chudák vypadá! Knír má rozježený na všechny strany, oči plavou v krvi, rozšířená chřípí v zběsilém rytmu vyfukují vzduch a skřípe zuby. Ten den ho ale musela služba oddělat. Však to není pro seržanta maličkost v takové pevnosti dostát všem svým povinnostem.
Jeho do šepotu ochraptělý hlas zněl děsivě: „Věděli jste … že budu poslouchat?!“
„Mon chef,“ povídá Alfons Nikdoš. „My něco takového u seržanta Potriena nepředpokládáme.“
Seržant se sarkasticky usmíval, ale jeho obličej hrál všemi barvami, počínaje žlutou a konče fialovou.
„V Igori budete mít příležitost přemýšlet o mých záležítostech. Myslím, že se tam dříve či později dostanete.“
Alfons Nikdoš se postavil do přísného pozoru. ,,1 tam budeme rádi sloužit pod velením pana seržanta.“
Pondělí 6. 7.2015
Heslo dne: I ten nejmohutnější strom pochází z malého semínka i nejvyšší schodiště má první schod. /ARABSKÉ PŘÍSLOVÍ/
Služba: Vydry
Jídelníček: sn: chleba s čokoládou, melta sv.:okurka o: chleba s tvarohem sv: jizerka ve: bramboračka, bavorské vdolečky
Dnešek byl dnem celodenního výletu. Motivován byl tvrdým pochodem „mušketýrů“ pouští a džunglí do trestného tábora v Igori, kam se chtěli dostat, aby vypátrali co se tam vlastně děje.
Pochod pouští znamenal omezené příděly vody a byl náročný na fyzičku. Přiměřeně našim možnostem byl takový i ten náš.
Vyrazili jsme směrem Lužnický vrch, což je místo, kam se nám ještě za ty roky nepodařilo bez problémů dorazit.
Letos se to povedlo, ale cestou zpět jsme zvolili špatný směr, a tak jsme se museli vracet a opět šplhat do vrchu. Tak nám náhoda zařídila opravdu náročný pochod, ale bylo to fajn.
Po návratu do tábora js,e museli ze zbylé vody (tu jsme vyměnili za nevypitý čaj) uvařit bramboračku a po ní jsme si dali výborné čerstvé vdolečky s marmeládou a tvarohem.
‚Po poradním ohni jsme se uložili k zaslouženému spánku
Úterý 7.7.2015
Heslo dne: Nikdy se nevysmívej, znetvoří ti to tvář i duši. /SHAW/
Služba: Lasičky
Jídelníček: sn: bavorské vdolečky, čaj sv.:jablko o: zeleninový vývar s nudlemi, segedínský guláš, knedlík sv:mrkev ve: bramborový kuba
Dnešní dopoledne patřilo opět družinové činnosti a hře Milníky.
Hledali jsme kameny jimiž se vyznačuje cesta – míle. Pod každým bylo 10 lístečků očíslovaných od 1 do 10. Nejvyšší číslo bylo na vrchu.
Když někdo z nás milník našel, vzal si vrchní číslo a tato čísla potom v součtu tvořila naše body.
Odpoledne došlo na další tradiční soutěž motivovanou indiánským příběhem „Slavnost bílého dubu“ Během ní je třeba prokázat znalosti o přírodě, určit kytičky a přírodniny, absolvovat přírodovědnou sazku a další soutěže s touto tematikou..
Zatímco se soutěžilo, bylo vytyčeno hřiště, které jsme otestovali při vybíjené a hutututu. Na večerním nástupou proběhlo další povyšování a předávání čepic – kepů.
Po nástupu kamsi zmizeli rádcové, nicméně u poradního ohně probíhal normální program, zpívání, a také vyhodnocení odpolední tradiční soutěže.
1. Kikina . 52b; 2. Agi -47b; 3. Olda, Vašík – 46b; 5. Kapsa – 45b; 6. Bóďa – 44b; 7. Agáta – 43b; 8. Ignor – 42b; 9. Vráťa – 39b; 10. Marcelka – 38b; 11. Přemek – 37b; 12. Marjánka – 36b; 13. Honzík – 32b; 14. Švestka, Brčál – 28 b; 16. Karolínka – 27b; 17. Péža – 25b; 18. Kačitanka, Kája – 20b; 20. Linda, Dominik – 19b; 22. Bertík – 12b;
Středa 8.7.2015
Heslo dne: Ke všemu co je velké je prvním krokem odvaha.
Služba: Rysi Hlídky: Meherin
Jídelníček: sn: čokoládový pudink, ovoce, piškoty sv.:okurka, jizerka o: pórková polévka, ovocné knedlíky sv: jogurt, rohlík ve: těstovinový salát
Konečně prší! Bouřky a kroupy, které zasáhly většinu republiky se nám, díky bohu, vyhnuly. Nicméně je pod mrakem. Rádce stále ještě nemáme, sluníčko vykukuje z pod mraků, a tak je rozhodnuto, že podnikneme kratší průzkumnou výpravu do okolí. Jde s námi Kráťa, a tak máme o zábavu postaráno.
Bylo to fajn, jenže při návratu nás zastihl déšť téměř přívalový, a tak jsme do tábora došli pěkně promáčení.
Kuchyň s jídelnou se proměnily v jednu velkou sušárnu.
Po převlečení do suchého oblečení jsme shledali, že rádcové jsou už zpět ze své „dovolené“, a tak jsme se mohli pustit do družinové činnosti. Vydry nestačily připravit poradní oheň, proto jsme večer poseděli v jídelně, abychom slyšeli další část legendy.
Ukázka z legendy aneb kdo je legendární profesor Winter?
Šli jsme k nemocnici. Zmíněný barák stál poněkud stranou. Byla to zrovna tak ošklivá, špinavá provizorní stavba jako všechny ostatní. V její blízkosti byl vzduch zamořen nesnesitelným zápachem.
Z okna bez sítě na moskyty bylo slyšet tiché nařikání a sténání.
„Tyhle posílá seržant,“ hlásil poddůstojníkovi náš průvodce! „Přidělili je k službě v nemocnici.
„Proč tady má být ošetřovatelem běloch?“ řekl poddůstjník se znechuceným výrazem. „Pokazí nám autoritu! Jsou i jiné tresty.“
„Nosatec si to přeje. Jsou to špióni.“
„N o dobře … pro mě za mě.“ Převzal nás a následovali jsme ho dovnitř. Před námi se rozevřelo peklo!
Domorodci s různými zraněními, posetí vředy, s tyfem a malárií se tísní na rohoži. Všude poletují milióny much. Odpadky, červi, nesnesitelný zápach, sténání, nářek … A v bílém plášti … Profesor! Kvastič! I tady byl klavíristou a lékařem v jedné osobě. Škrábe se na hlavě a dívá se kolem sebe bezradně.
Vedle něho stojí malý človíček se sněhobílým vousem a vysokým čelem, v brýlích s drátěnými obroučkami. Kalné oči mu neklidně těkají sem tam. „Věřte mi, kolego, tohle je typický případ ulcus pepticum. Možná že ho budu operovat,“ povídá právě Kvastičovi.“
Nedělejte to prosím vás … “ žebroní obrovský bledýKvastič a sepne opuchlé pihaté ruce.“ Já jsem šéflékař‘!“ křičí človíček pyšně a dívá se nanás.
„Vy jste nemocní?“
„Ne,“ odpovídá Nikdoš.
„Nevadí,“ ř’íká dobrotivým uklidňujícím hlasem, „však budete a já vás budu operovat! Jsem profesor Winter!“
To je blázen! Podívali jsme se na Kvastiče. S povzdechem př’ikývl. Pak nám pošeptal: „Dnes jsem tady poprvé. Je to hrozné!“
Profesor Winter pokračoval ve vizitě.
„Co vám chybí?“ ptá se jednoho nař’íkajícího negra. Vyká domorodci! Kdo to kdy slyšel! „Nic!“ křičí vyděšený nemocný. „Nic nemoc! Simbu zdravý … Nechat být!“ Na Simbových očích je vidět, že má vysokou horečku: „Vytrhnu vám pár zubů,“ ř’íká s úsměvem bělovousý profesor. „Máte někde hnisavé ložisko a to je od zubu.“
„Ale pane kolego,“ povídá Kvastič, „to je typická malárie. “ Ohmatejte mu játra.“ Profesor Winter s laskavým úsměvem vrtí hlavou: „To je metastáza periostitis! Okamžitá extrakce ještě muže zabránit sepsi … “ a už jde dál.
Kvastičovy ospalé, zarudlé oči zneklidněly. Pak se podívá na nás … „Ano, taková je to nemocnice…
Čtvrtek 9.7.2015
Heslo dne Správně vidíme jen srdcem. Co je důležité je očím neviditelné.
Služba: Orli Hlídky: Arrendahronon
Jídelníček: sn: porridge, čaj sv: meloun o: květáková polévka, langoše sv: chleba s rybičkovou pomazánkou, čaj ve: těstoviny s mákem a cukrem
Dopoledním programem bylo sehnat co nejvíce materiálu na „stavbu železnice“. Proběhla tedy hromadná výprava do přístřeškového lesa na kulatinu a dřevo. Místo železnice bude každá družina vyrábět dvě nové postele, které příští rok budou jistě potřeba.
Také bylo třeba doplnit dřevo na vaření a poohlédnout se po vhodném na pagody. Jednu na náš závěrečný oheň a druhou k odvezení do Prahy a použití na zářijovém Setkání družin Skauta ABS. Společná práce se vyplatila a cíl byl splněn.
Odpoledne došlo na další tradiční soutěž nazvanou „Bílý náčelník“. Jedná se o soutěž jednotlivců v tábornických disciplínách. Soutěžící jsou rozděleni do třech kategorií podle věku – Plameny, Plamínky, Ohně….
Každý musel prokázat dobrou paměť při kimovce, zručnost při uzlování a práci se sekerou, znalost práce s mapou a buzolou, schopnost rozdělat a udržet oheň a schopnost signalizovat morseovkou i semaforem. Vyhlášení výsledků proběhlo na poradním ohni a byly následující:
Ohně: 1. Kikina, Agi – 39b; 3. Olda – 38b; 4. Vráťa – 37b; 5. Kapsa – 23b; 6. Ignor – 21b; 7. Brčál – 17b;
Plameny: 1. Přemek – 29b; 2. Švestka, Marcelka – 22b; 4. Bóďa – 20b; 5. Kačitanka -18b;
Plamínky: 1. Vašík, Karolínka – 44b; 3. Kája – 41b; 4. Agáta – 40b; 5. Péťa – 38b; 6. Linda – 34b; 7. Dominik – 30b; 8. Honzík, Bertík – 29b; 10. Marjánka – 20b;
Pátek 10.7.2015
Heslo dne Je třeba často větší odvahy k tomu svůj názor změnit, než za ním pevně stát. /HEBBEL/
Služba: Vydry
Jídelníček: sn: langoše s čokoládou, čaj sv: jablko o: kuřecí vývar, čočka, vejce, okurka sv: chlupatec ve: zelňačka s chlebem
Dopolední program byl rozdělen na holky a kluky. Jedna skupina měla s Růžou školení ve zdravovědě a první pomoci, druhá pak s \kráťou další část legionářského výcviku.
Nácvik poplachu, sbalení věcí na čas, cvičení se zbraní (tedy s našimi lískovými pruty na provázku)….
Byla to legrace, ale kdyby byl poplach opravdový, asi bychom neuspěli.
Odpoledne propukla stavba železnice, tedy výroba nových postelí. S pomocí starších se celkem dařilo, a tak po celý den i u poradního ohně vládla dobrá nálada.
Sobota 11.7.2015
Heslo dne Jdi životem rovně, aby ses mohl každému rovně podívat do očí. /K.H.BOROVSKÝ/
Služba: Lasičky
Jídelníček: sn: vánočka, kakao sv: mrkev o: vepřové plátky s bramborem a oblohou (Levinův steak sv: chleba s česnekovou pomazánkou ve: milánské špagety
Dopoledne starší z nás pracovali na dokončení postelí, mladší šli s Kráťou do lesa na dřevo a materiál na lepší zbraně.
Odpoledne jsme v rámci táborové hry vyzkoušeli v praxi první pomoc.
Hanka si vybrala z každé družiny jednoho člověka a toho odvedla do lesa. Ten představoval zraněného, což bylo na cedulce u něj – zlomenina lýtkové kosti a podezření na vnitřní zranění v dutině břišní.
Naším úkolem bylo zraněné najít, ošetřit a transportovat do tábora, aby nepadli do rukou profespra Wintera. Ošetření zlomeniny bylo ve všech případech OK, transport by asi bez úhony přežil jen Vašík, figurant družiny Rysů.
Dalším bodem programu dnešního dne byla Střelecká soutěž. Stříleli jsme ze vzduchovky na krabice od mléka a z luku do obruče. Den jsme jako obvykle zakončili u poradního ohně v obřadním tee-pee.
Neděle 12. 7.2015
Heslo dne Člověka činí jeho vůle velkým, nebo malým. /SCHILER/
Služba: Rysi
Jídelníček: sn: pudink, ovoce, piškoty sv: meloun o: kuřecí vývar se zeleninou, kuře na paprice, těstoviny ve: na Robinzonádě
Dnes bylo naším úkolem vyrobit vor, stejně jako se o to pokusili naši „mušketýři, kteří na něm chtěli uplavat po řece Kongo plné krokodýlů.
Náš vor má unést batoh vážící 5 kg tak, aby se nenamočil ani z voru nespadl. Práce na voru nám zabrala celé dopoledne.
Po poledním klidu došlo na testovací jízdu od sauny až k naší umývárce – cca 500 m. Jeden z nás směl vor doprovázet a bidlem regulovat jeho plavbu. Ukázalo se, že naše plavidla nebyla dokonalá a všechny by nás sežrali krokoušci.
Nejlépe na tom byl vor Rysů, který dojel jako první, batoh na něm držel, ale zdaleka suchý nebyl. Ostatní vory potom dojely většinou v rozloženém stavu s promočenými batohy. Příště budeme muset asi přípravě věnovat větší péči.
Každopádně procházka potokem byla příjemná. Následně byl vyhlášen bojový poplach a nástup s věcmi na dva dny strávené mimo tábor. Jak se ukázalo nebyl to poplach planý, ale znamenal odchod na Robinzonádu.
Ta patří tradičně ke každému táboru a znamená to, že družina musí přežít noc a den mimo tábor a postarat se o sebe vybudováním přístřešku, uvařením si z přidělených surovin a splnění zadaných úkolů.
Lasičky byly odvedeny k bývalému seníku, Orli do cípu lesa nad latrinami, Rysi do horní části Přístřeškového lesa a Vydry do jeho dolní části. Každá družina byla vybavena vysílačkou a musela se každou hodinu hlásit štábu.
Úkolem bylo provést důkladný průzkum nejbližšího okolí přístřešku, nakreslit plánek, určit vegetaci a k čemu by se dala prakticky využít, sbírat smůlu. Večer jsme se mohli vydat do tábora, kde na nás v obřadním tee-pee čekaly stříbrné cihly, ale také jejich strážci, kteří nás mohli chytit. Možnost je získat byla ohraničena 10 hodinou večerní a půlnocí.
Bylo to dorodrůžo a nakonec jsme všichni cihličku získali.
Ukázalo se, že v alobalu se skrývá Kofila pro jednoho každého z nás. Super!
Během Robinzonády jsme si z přidělených surovin upekli palačinky, posnídali chleba s máslem a k obědu uvačili rýžovou kaši.
Pondělí 13.7.2015
Heslo dne Když šíp mine cíl, střelec dává vinu sobě ne šípu. Tak jedná i moudrý člověk. /KONFUCIUS/
Služba: Orli
Jídelníček: snídaně a oběd na Robinzonádě sv: chleba s ředkvičkovou pomazánkou,čaj ve: buřtguláš
Z Robinzonády jsme se do tábora vrátili na odpolední svačinu. Následoval úklid věcí a důkladná očista jak v potoce, tak potom večer ve sprše. Obloha se nám začíná mračit a dá se očekávat déšť. po poradním ohni s „dvojitou“ legendou jsme rádi ulehli ve svém tee-pee, i když noc v lese byla fajn.
Ukázka z legendy:
Neuváženě jsme se vydali malému oddílu ženistů, ale teď potřebujeme pokračovat v cestě. Trhlinou ve stanu jsme viděli, že je tma. Vojáci dávno povečeřeli a teď tvrdě spí po únavném cvičení.
„Kamaráde,“ oslovil Alfons Nikdoš strážného venku; „té chudince je špatně … “
Vstoupil voják s velkým knírem, v ruce pušku. „Co chcete?“ Nikdoš ho chytil za krk
Jeho poměrně malá bílá ruka v mžiku tak sevřela vojákovo hrdlo, že nemohl ani písknout. V tu ránu zbrunátněl a sáhl po zbrani… Ale pažba Hopkinsova revolveru ho už klepla po hlavě. Klesl na zem.
Alfons Nikdoš rychle na sebe hodil vojákovu pušku, řemen a čepici a vystoupil před stan, aby tam byl vidět stín strážného, kdyby snad někdo vyhlédl ven. Hopkins a já už jsme věděli, co máme dělat. Vyklouzli jsme po břiše ze stanu. Byla tma tmoucí. Někde na konci společného stanu svítila lampa, před stanem stály zbraně v kozlech. Občas bylo vidět stín strážného přecházejícho sem tam.
Alfons Nikdoš zasyčel: „Až srazím strážného, hned běžte … k puškám.“ A jde k strážnému. Ten vidí jeho stín, ale myslí, že je to druhý strážný … Prochází se dál. Nikdoš se dostane za něho a srazí ho pažbou přesně podle pravidel … Zasténání, pád … A už jsme převrhli kozly ze zbraněmi a stojíme tam všichni tři, v rukou pušky s bajonetem …
Ticho. Vojáci ve stanech se z tvrdého spánku neprobrali. Je jich nejmíň čtrnáct. Ale jsou beze zbraně. A my máme pušky. „Teď dávejte pozor. Nemůžeme šetřit nikoho, ale pokud možno ať nezemře ani jediný. Ovšem kde uvidíš hlavu prašť ji!“
„Co chceš dělat?“
„Tohle!“ Dvojí seknutí! Přeřízl provazy upevňující stan! Obrovská plachta se řítí na spící a Nikdoš utíká . . Kam? Není čas přemýšlet, protože náhle probuzení vojáci sebou slepě tlučou, tu i tam se z celty vybouli hlava. A kde se vyboulí, tam udeříme pažbou pušky, Hopkins nebo já.
Obrovitá plachta se kolem nich omotává stále vic … Dva se zpod ní vykutálejí … Tu kopnutí tam úder … „Je po nich,“ supí tlouštík.
Za deset minut leží na zemi šestnáct omráčených vojáků neschopných boje. Ten trik s plachtou je geniální. Dvě třetiny protivníků jsme zlikvidovali tak, že jsme přitom byli v bezpečí.
„Rychle sbalte vodu a jídlo, všechno, co se dá. Je tu taky pět mulů.“ Teď už můžeme jít dál s prvotřídní výzbrojí. Je tu bohatě chininu i potravin, a máme soumary, obvazy, visutá lůžka a všechno, co si s sebou bere do‘ pralesa oddíl nejlépe vyzbrojené koloniální armády. „Zbytek zničte, aby se pronásledovatelé museli vrátit zpátky do pevnosti pro výstroj. To je zdrží na čtyřiadvacet hodin.“
Spěšně jsme sbalili všechno, co bylo třeba. „Kabely a dráty nezahazuj,“ řekl Hopkins, když jsem chtěl z jednoho mula odvázat brašnu na nářadí. „To se dá prodat…
Úterý 14.7.2015
Heslo dne Zlo sobě připravuje, kdo je chystá druhému. /ARISTOTELES/
Služba: Vydry Hlídky: Meherin
Jídelníček: sn: krupička sv: mrkev o: kuřecí vývar, kuře s bramboem sv: jogurt,rohlík ve: zelňačka, chleba
Dopoledne bylo opět pracovní, a protože bylo pod mrakem bylo to docela fajn. Bylo potřeba z přineseného dřeva vyrobit dvě hranice – jednu na závěrečný oheň a druhou na září, a také vyrobit 12 fakulí – 4 pro nás, 4 pro kurz dospěláků v Měsíčním údolí a 4 na setkání družin.
Výtroby se ujalo Ibirinoko a podařilo se jim zhotovit velmi kvalitní exempláře.
Odpoledne nás čekala další soutěž vycházející z indiánské tradice nazývaná Tahatoka aneb Boj o bílé pero. Jedná se v podstatě o disciplíny prováděné s vodou tak, aby nám jí co nejvíce zbylo.
Museli jsme překonat lanové překážky s ešusem vody v ruce, absolvovat písničkové azimutové kolečko, tzn. před získáním dalšího azimutu musela celá družina zazpívat písničku a nakonec terénní běh s vodou popředu, pozadu, s házením míčku a kachní chůzí. V cíli se zbylá voda přelila do odměrky a pořadí klanu se stanovilo podle množství zbylé vody. Příděl byl samozřejmě také odměřen.
Večer na poradním ohni byly vyhlášeny výsledky jak družin, tak jednotlivců. Pořadí jednotlivců bylo následující:
1. Kikina; 2.Olda; Kačírek 4. Agi; 5. Bóďa; 6. Agáta; 7. Marcelka; 8. Dominik; 9. Ignor; . 10. Vráťa; 11. Kačitanka; 12. Švestka; 13. Karolínka; 14. Linda; 15. Kapsa; 16. Vašík; 17. Honzík; 18. Kája; 19. Marjánka; 20. Péťa; 21. Brčál; 22. Bertík; Pořadí klanů: 1. Lasičky – 18b; 2. Rysi – 16b; 3. Vydry – 15b; 4. Orli – 12b;
Ukázka z legendy:
„Baluzi! S Nemas-Rumbou je konec! Oáza je tatam! Přišel jeden bílý voják a zabijí palmy.“ Baluz vyskočil a provázen křikem probuzených zvířat spěchal na místo hrozného činu. A při té podívané málem na místě vypustil duši.
Alláh je velký a občas dělá zlá kouzla. Na vrcholu palmy sedí jako nějaká oblečená opice tlustý voják a na uších mu visí z železného kruhu dvě černé koule. Do kmene palmy zatlouká velké hřebíky. 0, ať je proklet! Jemné výhonky pokřivil dráty, láme je křížem krážem. Koruna palmy je samá šňůra a na druhé palmě je rovněž hřebík, drát a bílá věc zapíchnutá do dřeva a napínající drát …
Z vedlejšího stromu sledují tu událost a tetelí se jedna druhé v náručí vyděšené opice, obyvatelé stojí s otevřenými ústy.
„Pane!“ křičí starosta, ale tlustý bílý voják mu pokyne, aby mlčel, a zpod krku vytáhne černý trychtýřek. „Haló! Haló!“ volá. „Tady rádio Nemas-Rumba a připojené stanice. Oznámíme výsledky dostihů, pak jako skromnou odměnu vysíláme hudbu z gramofonových desek z bazénu londýnského hotelu Savoy. Opakuji: je jedenáct hodin dvacet minut“
Tu padli místní obyvatelé na tvář a modlili se. Baluz zavolal na strom: „Co tady děláš, pane vojáku?
„Ty jsi hlava kmene?“ ptal se drsně.
„To není kmen, pane … „Takže není ani hlava,“ souhlasí voják. Poslyš. Támhle tu datlovou palmu musíte porazit! Místo ní vztyčíme anténu.“
„Pane!“
„Ticho!“ voják zvedl sluchátko a poslouchal. „Haló! Instaloval jsem spojení… Ženista Hopkins hovoří z vrcholu palmy číslo dvě … Během deseti minut oznámím panu majorovi, kam má vyslat oddíl … Nablízku je lesní pozorovatel … Rozkaz!“
Mezitím Baluz běžel k četníkům. Byli tu dva z útvaru arabských goumierů, ale v tomto okamžiku byli nazí a spali.
„Pánové! Probuďte se! Přišel bílý voják a zabíjí palmy.“ Kaprál ho pozorně vyslechl: „Baluzi, vy blázne! To je radista oddílů cvičících v poušti. Teď zřídí vedení i sem a Nemas-Rumba bude mít rádio.“ .
„Ale pane, rádio nerodí datle ani nedává stín. Pro nás je lepší palma.“
„Mluvíš zbytečně, protože to máš jako s očkováním. Jestli ho to nenecháte udělat, přijde mnoho vojáků a všechny nás zbijou. „
„Tak je s námi konec.“
„To jste říkali i tenkrát, když vám vzali skleničku krve. Hned se obléknu a jdu tam, ale buďte rozumní, protože není o co stát, když místo jednoho vojáka jich přijde padesát a přinesou i kulomet.“
Baluz se řítí ke stromu. Lidé se zatím rozešli a vrátili se s několika ostrými kůly. Voják si vyndal hřebíky, které měl mezi rty, zatloukal je do palmy a přitom si pobrukoval.
„Každý ať se klidí do chýše,“ řval Baluz. „Neopovažte se ublížit panu vojákovi nebo pak přijdou s kulometem.“ „A s dělem,“ poznamenal s úsměvem tlouštík. „V pralese jsou dvě divize.“
Lidé se odklidili. Voják s pohvizdováním slezl se stromu, přešel k nejkrásnější palmě, znalecky si prohlédl kmen, pak vyndal z kapsy půlmetrový železný klín a přiložil ho na kůru.
„Pane,“ zavřeštěl Baluz, „proč zrovna v Nemas-Rumbě dělají z palem rádiové stromy?“ „Protože se to mělo udělat v oáze Sumbi, ale tam svobodníka podplatili, dali mu peníze, jídlo a velbloudy, aby se rychle dostal dál. Protože jsou i takoví ničemové, co se dají podplatit.“ „A … ty se, pane, nedáš podplatit … ?“
Tlouštíkovi blýsklo v očic;h a obrátil se tváří k Baluzovi. „Zkus to!“
„Já … já jsem ještě nic takového nedělal … „
„To nevadí. Jen to zkus. Uvidíš, že to půjde.“
A šlo to. Byly nějaké peníze na hotovosti, jídlo i velbloudi…
Středa 15.7.2015
Heslo dne Poctivost nelze dělit na kousky. Buď je, nebo není. /BALZAC/
Služba: Lasičky
Hlídky: Arrendahronon
Jídelníček: sn: pudink, ovoce, piškoty sv: rajče o:bramboračka, brknedlík, zelí, cibulka, párek sv: jogust, rohlík ve: kolínka s rajskou omáčkou
Dnešní počasí nás udržovalo v napětí, protože bylo vlhké a dštivé a nastal čas začít se pomalu balit a mít podmínky po odvezení suchých věcí do Prahy.
Dopolední program patřil drobným hrám, dopisování kronik a dokončování zkoušek.
Také dorazily posily na bourání Jirka s Vítkem.
Odpdoledne byla spuštěna jedna z dlouhodobě nejoblíbenějších her zvaná Safari. Hráči se mění ve strážce národního parku, lovvce a pytláky a rozjíždí se obchod s exotickými zvířaty. Je to hra plná drobných dobrodružství a taktizování.Večer bylo vyhlášení výslkedků, tentokrát v dolarech.
1. Agi – 10.140,- 2. Bóďa – 10.120,-; 3. Kapsa – 6.565,-; 4. Švestka – 5.400,-.; 6. Agáta – 2.900,- 5. Linda – 2.625,-; 7. Přemek – 2000,-; 8. Ignor – 1.850.-; 9. Dominik – 1.770,-; ostatní nepřekročili hranici 1.000,- dolarů. Ale snažili se všichni a všem se hra líbila.
Čtvrtek 16.7.2015
Heslo dne Člověk je bohatý tím, co učinil pro druhého. /GOETHE/
Služba: Rysi
Jídelníček: sn: porridge s čokoládou a ovocem sv: okurka o: kuřecí polévka, kuře s bramborem sv: chlupatec ve: koprovka s knedlíkem
Od rána svítí sluníčko, a tak byl vydán povel zabalit osobní věci, postavit v lese dívčí a chlapecký přístřešek a začít vyklízet tee-pee, rozplétat postele, zahlazovat ohniště…. Prostě vše věští konec tábora a nám všem připadá, že začal včera….
Odpoledne se začalo s bouráním a skládáním tee-pee a do večera byla louka uklizená, zbylo jen ohniště od obřadního tee-pee pro večerní poradní oheň a zítřejí tradiční večeři. Panda dokončoval demontáž kamen, a tak programem poradního ohně bylo jen předání služby a čtení legendy k táborové hře. Rozzuzlení se však dozvíme až zítra.
Pátek 17.7.2015
Heslo dne: Mluviti a nemyslet je totéž jako střílet a nemířit. /M. de Cervantes/
Služba: Orli
Jídelníček: sn: chkeba s čokoládou, melta sv: mrkev o :těstovinový salát sv:chleba s rybičkovou pomazánkou ve: opékané špekáčky s chlebem a hořčicí
Noc v lese byla úžasná a probudilo nás sluníčko. I když po táboře ve smyslu tee-pee už není ani stopy, stále zbývá spousta práce s likvidací drobných táborových staveb, s úklidem odvozem týpiovek na pilu a jejich bezpečným uložením pro příští tábor.
V noci přijela další „bourací posila“ Hřib.
Práci jsme prokládali koupáním v potoce a přípravou programu na závěrečný oheň.
Téma bylo klasické – průběh tábora a dále pantomima podle nějakého dobrodružství z legendy táborové hry předvedené tak, aby ostatní uhodli o jako jde příhodu.
Místo večeře nastalo opékání špekáčků a někteří si k tomu dopřáli kečup s chlebem místo aby tomu bylo naopak.
V 9,00 hod. večer vzplanul zakončovací táborový oheň u kterého jsme se konečně dozvěděli o co vlastně šlo v Igori a jaký byl další osud hlavních hrdinů.
Po zdařilých scénkách jsme se také konečně dozvěděli jak jsme dopadli v konečném hodnocení, obdrželi jsme táborová vysvědčení a jako suvenýr delaborovaný náboj jako přívěsek. Vítěz navíc dostal, zásluhou Koksíka, originál francouzskou armádní čepici a polní láhev.
Vítězem se stala Agáta, která s námi vlastně začala svou činnost táborem. Její úspěch byl založen na pevné vůli a důsledném plnění denních úkolů.
Na druhém místě byla Kačitanka, na třetím Bóďa ana čtvrteém Kapsa. Všichni končili hodností adjutant nebo seržant. Řadovým legionářem nebo kaprálem nezůstal nikdo, protože všichni se moc snažili.
Rádcové, členové Ibirinoka, měli své vlastní hodnocení a všichni obstáli skvěle a prokázali pevné nervy a dostatek vůle při vedení svých družin. Vyřazeni byli s hodností adjutant . šéf.
Nejuklizenější tee-pee měli Rysi, za nimi Vydry, dále pak Lasičky a Orli. Rozdíl mezi nejlepšími a nejhoršími byl 4 body. To je hodně málo.
V celotáborovém hodnoce vyhráli přesvědčivě Rysi, Vydry byly druhé, Lasičky třetí a za nimi skončili Orli. Sláva vítězům, čest poraženým, všichni se snažili a všichni si to užili a to je hlavní. Po ukončené ohně nás čekala ještě tradiční „noční hostina“ v podobě dortů pro každou družinu. Jako vždy si dort vybíraly družiny dle pořadí, le všichni si oichutnali. A pak už se uložit k spánku naposled na tomto táboře.
Sobota 18.7.2015
A je to tady! Balení osobních věcí, skládání střechy kuchyně, hangáru, naložení na traktor a odvoz věcí na pilu, kde budou přeloženy na nákladní auto, které je doveze do Prahy. Většina velkých odjíždí zároveň s autem.
Hanka, Růža a Koksík zůstávají s námi ještě v příjemném stínu táborového lesa do doby než se vydáme na autobus, který je pro nás objednán na 14,00 hod. na zastávku v Meziříčí. Program je volný, někdo odpočívá, někdo si hraje, několik odvážných děvčat se ještě jde svlažit do potoka. Vedro je úmorné!
Autobus přijel v pořádku, pan řidič byl usměvavý a kominukativní, vlak přijel včas, vše vypadalo ideálně až do přestupu v Českých Budějovicích.
Výluka, autobusy před nádražím, žádná informace proč a kam autobusy pojedeme… Měli jsme štěstí, Hanka vyhmátla ještě neobsazený autous, takže jsme na rozdíl od ostatních později příchozích aspoň seděli. Vyklopili nás v Ševětíně a nastoupili jsme do vlaku na Prahu, který disponovl zpožděním 80 minut!
Jak se ukázalo, byl to vlak, který vyjížděl z Budějovic dříve než jsme tam my přijeli, a tak jsme vlastně přijeli v rámci námi ohlášeného příjezdového času, ale dřívějším vlakem.
Náš přesun od vlaku ke knihkupectví proběhl v zástupu, pořadovým krokem pod velením Oldy. Lidé nám fandili, rodiče koukali. Také důkaz toho, že tábor se letos velmi, ale velmi povedl.
Zemřel tábor, ať žije zábor!
