Výběr z oddílového časopisu „Phoenix“ kmene Meherin
Název časopisu byl zvolen podle prvních indiánských novin, které začaly v Americe vydávat Čerokíjové když jim náčelník Sequoyah daroval písmo. Tyto noviny měly název „Cherokee Phoenix„.
Co způsobila stará kronika
(Majda, Renča a spol., skautská pohádka, Velikonoce 2013, Phoenix říjen 2013)
V jedné vesnici poblíž Měsíčního údolí žil byl jeden chlapec, kterého všichni znali pouze pod přezdívkou Liška. Liška si zamiloval příběhy ze skautské kroniky svého dědečka, kde se vyprávělo o všech jejich výletech.
Dříve se snažil zapojit do všelijakých kroužků – keramiky, hudby, kreslení, ale nic mu nevyhovovalo. Bylo mu jasné, že chce být skautem a jezdit s oddílem na stejně bezvadné výpravy jako znal z dědečkovy kroniky. A protože nikde v blízkosti skauti nebyli, rozhodl se založit si skautskou družinu sám.
Jenže nebylo snadné najít klubovnu, a ani ostatní kluci jeho zápal pro skautování nesdíleli. Když jim však Liška ukázal dědovvu kroniku, rázem se pro celou věc nadchli a vydali se hledat klubovnu.
Večer se všichni sešli a zjistili, že až na Lišku se nikdo neobtěžoval opravdu klubovnu hledat. Když už Liška myslel, že je vše ztraceno, přiběhl Aleš a už z dálky na ostatní pokřikoval, že má perfektní místo na schůzky. Všichni ožili a vydali se s Alešem na místo. Doběhli k lesu, ale nic neviděli a z obličejů se jim dalo vyčíst zklamání.
Aleš na ně nechápavě hleděl, protože ten domek na stromě byl přesně to co hledali. Až po chvíli mu došlo, že se nikdo nahoru nepodíval. „Ehm, Aleši?! Nechci být nezdvořilý, ale tady nic není“ prolomil ticho Liška. Aleš se pobaveně usmál a ukázal nahoru. Všichni rozeznali v koruně stromu nádherný úkryt. Hbitě tam vylezli po žebříku a posadili se dokola. Doprostřed položili kroniku a opatrně listovali starými stránkami. Po chvíli objevili něco neuvěřitelného. Mapa! Chlapci se domluvili, že se tady zítra zase sejdou a budou hledat co je na mapě zakreslené.
„Aleši, Liško, Matěji, Karle, Zdeňku“ zakřičel Petr „Pojďte se podívat! Myslím, že jsem našel výchozí bod co je zakreslený na mapě.“ „Jsi super Petře! jsi borec! Seš hustej!“ křičeli kluci jeden pře druhého na Petra. „Pojďme, vydáme se na cestu“ ujal se vedení Liška. Odpoledne dorazili na místo vyznačené na mapě křížkem. Matěj, Petr a Zdeněk začali kopat a ostatní odhazovali hlínu na hromadu.
„Na něco jsem narazil“ vykřikl Zdeněk. Začali kopat opatrněji a za chvíli vytáhli ze země truhličku. Plni očekávání se nad ni sklonili.
„Já myslím, že by ji měl otevřít Liška, bez něj bychom tu nikdy nebyli“ navrhnul Karel. Liška opatrně odklopil víko a vytáhl kousek papíru, který rozložil a na něm stálo černými písmeny napsáno: „ To hlavní není cíl, ale cesta!“ Liška to přečetl nahlas a chlapci začali přemýšlet, co to asi znamená.
První se ozval Matěj: „ Kluci, možná jsem na to přišel. Podle mě je to takhle. Znamená to, že není důležitá odměna, ale ta cesta, kterou k ní musíme překonat. Uvědomte si, že pátrání a cesta sem byly zajímavější než tahle věta. Užili jsme si ji víc.“
Všichni souhlasili, protože jim to přišlo logické a pravdivé. S pocitem štěstí z toho, že našli poklad se vydali domů a každý den se scházeli v domku na stromě.
Tak stará, dobře vedená kronika“ dala vzniknout skautské družině a její zápisy pak ještě dlouho sloužily jako návod pro zajímavou činnost.
O závisláku Michalovi
(Agáta a spol., skautská pohádka, Velikonoce 2013, Phoenix říjen 2013)
Je úterý, Alena se chystá na skautskou schůzku. Tam jí všichni znají pouze jako Ještěrku. Jejich rádkyně Sova je stejně jako vždy prosí, jestli by nepřivedli nějaké nováčky.
Ještěrka se už zkusila zeptat ve škole, ale dostavil se stejný výsledek jako vždy. Všichni se jí vysmívali.
Michal se ptal: „K čemu mi to bude? Můj tablet je tisíckrát lepší!“ „No, spoustu se toho naučíš a zahraješ si fůru skvělých her.,“ řekla Ještěrka.
„Mobil, tablet, počítač a dostatek dobrého jídla mi ke spokojenosti bohatě stačí.“ odpověděl Michal. „Nastav ruce!“ přikázala Ještěrka.
Michal zmaten jejími slovy napřáhl ruce. Ještěrka vyndala uzlovačku a ruce mu svázala. „Teď se zkus vyvléknout“ řekla. Michalovi se to nepodařilo, a tak mu ruce rozvázala a řekla: „Teď svaž ty mě.“ Michal to udělal docela s gustem, ale Ještěrka se hned vyvlékla. „Jak jsi to udělala Aleno?“ ptal se najednou se zájmem Michal. „Když budeš chodit na skautské schůzky, tak se naučíš nejen tohle.“
Tak se stalo, že Michal přišel příští úterý na skautskou schůzku. Přišel, sedl si, vytáhl koblihu a tablet, ale Sova ho zarazila: „Tohle můžeš po schůzce, teď to schovej a postav se, zahájíme.“ Michal se s heknutím a neochotně postavil a po zahájení vytáhl pro změnu mobil. Sova mu ho prostě zabavila a vrátila až na konci schůzky s tím, že o víkendu je výprava a na tu se tablety ani mobily neberou.
Přes unuděný výraz Michal dorazil v pátek na sraz na nádraží. Po vystoupení z vlaku bylo třeba jít asi 10 km pěšky a kvůli Michalovi došli do cíle až za tmy.
V sobotu šli na výlet a Michal se loudal a nesplnil jediný úkol. Jen pořád dokola hrál na tabletu. Neděle vypadala úplně stejně.
Na schůzkách s ním byly stále problémy. Ještěrka mu několikrát připomněla svázané ruce, ale ani to nepomohlo. Michal byl ale dost pověrčivý a na výpravách se vyprávěly různé příběhy a legendy.
Vlk a Smrk přišli na to, že budou vyprávět o uprchlých zlodějích, kteří zemřeli v místě, kde právě táboří. Jejich duchové tady v noci prý straší a berou lidem věci. V noci pak sebrali Michalovi mobil i tablet a schovali je. Zbytek výpravy strávil Michal bez nich a bylo s ním docela k vydržení.
Na konci výpravy Smrk a Vlk Michalovi vše vysvětlili a obě věci mu vrátili. Michal se kupodivu ani nezlobil a řekl: „Aspoň jsem poznal, že se bez nich obejdu.“
A od té doby chodil na schůzky, jezdil na výpravy, a to bez mobilu a tabletu. Na ty měl dost času doma, ale už na nich nebyl závislý.
Zážitky z činnosti očima účastnic
Naši kouzelní pomocníci z čarodějnické výpravy
Pomocníkem čarodějů z modrého týmu byl EragornHusťák.
Narodil se ve sněžné jeskyni. Když mu byly 4 roky umřel mu táta. Ve 12 letech mu umřela máma a pak se o něj starala teta Hejkalová.
e třiceti letech se z něho stal silný muž a rozhodl se, že nám pomůže porazit černou Lilith. K jeho schopnostem patří oheň, střelba, mráz, laser, ovládá přírodu, vodu a létání.
Pomocnicí čarodějek žlutého týmu byla Adriana.
Narodila se 26. 2. 1989 matce Alexandře a otci Arthasovi. Má hnědé kudrnaté vlasy, modré oči,nosí stříbrné šaty, střevíce i rukavice a bílý plášť vyšívaný stříbrem. Má bílého koně Pegase s tmavě černým ohonem, hřívou a kopyty, růžovým čumákem se stříbrnou ohlávkou a stříbrným sedlem prošívaným zlatem. Ovládá neviditelnost a umí ovládat slunce, vodu a vítr.
Pohádka o Garfieldovi
(dle zadaných obrázků)
Jednou se Grafield probudil časně z rána, koukl se na lednici a zjistil, že je pondělí.Bude se holt snažit si ho zpříjemnit. Půjdu na balet, trénoval jsem ho už 3 roky. Jupí, vyhrál jsem 1.000,- kč ještě nevím, co si za ně koupím. A už vím, pořídím si frajerský oblek a radio. Když jsem šel domů každý na mě hleděl a říkal si co jsem za praštěného kocoura. Doma, když mu to Jan všechno sebral se rozhodl, že půjde na ryby. A u rybníka si říkal, že na pizzu uloví všechny ryby, a taky nalovil.
Jak viděly Říši skřítků Vydry
Do klubovny jsme přišli v pátek, byl to pro nás zkrátka svátek.
Vyráběli jsme lodičky a k večeři jsme měli červíčky.
Pátek nám uběhl rychle, večer jsme usnuli rychle.
Vyspali jsme se blaze, v Bořivojce v Praze.
Než na výlet jsme vyšli, snídani jsme zblajzli.
Autobusem jsme jeli a moc dobře se měli.
Potom jsme šli lesem, skřítkům pomoc nesem.
Pomohli jsme skřítkům mnoha, teď nás z toho bolí noha.
Honili jsme Ochechuli, mnozí z nás se přitom schruli.
Pak pouštěli jsme lodičky, chytali je vodníčci.
Skřítkům sbohem jsme dali a do klubovny pospíchali.
Těšíme se na domov a na další stejnou shov.
Jak viděli Říši skřítků Rysi
Přišli jsme a hráli sami, se skřítky jak s drahokamy.
Potom jsme se nadlábli a do světa skřítků se propadli.
Ráno ještě dortu sousta, úkolů nás čeká spousta.
Do lesa se vydáváme, další skřítky získáváme.
Na hřišti překážková dráha, nevyhrává, kdo zaváhá.
Při stopování pozor dej, na znamení se ukrávej.
Loďky plují v klidné vodě, hele, koukni, tam jsou laně.
Na skluzavce hurá, jedem, hledat listy možná svedem.
Klíče cestou zase sbírat, tady nelze tupě zírat.
Lenošníka krmit třeba, i když zrovna nejí chleba.
Pane, pane, pojďte ven, za chvíli si zahrajem.
Velká žízeň trhá vestu, dáme se na další cestu
Potom Vajksličkova lektvaru číše, zahřeje nás pěkně v břiše.
Trochu jídla k tomu dáme, na stopro si zazpíváme.
Když ne zpěv, pak báseň je tu, že se máme vždycky k světu!
TO JSME MY
Kdo chce skautem býti,
Nesmí doma hniti.
Kdo se stále nudí,
Buřty ať si udí,
A s námi na ohníčku,
Uvaří si polívčičku.
A kdo má ještě hlad
Ať jde s námi hrát.
Hrajeme si uvnitř venku,
Nevypijem ani sklenku.
Pijem jenom z čutory,
Nejsme žádný potvory.
V létě spíme v týpí,
sluníčko nám svítí
A takyčvachtá bláto,
Zavolej táto Řekni mu sorry,
nastrouhejbrambory
A já jdu na skauta.
Papa.
Co jsme si odnesli z dnešní výpravy:
- Mokré a špinavé kalhoty
- Sluníčkovou náladu
- Rozbité zrcátko
- Výbornou kondici
- Malého Páju
Co se nám líbilo:
- Sluníčko – počasí
- Spadané houpavé stromy přes cestu
- Házení kamínků do daleké vody
- Led po cestě
- Teplo, nálada
- Modré nebe
- Jízda motoráčkem do Prahy
Klanovka (družinová schůzka)
Zahájily jsme si a Lucka řekla, že půjdeme ven. Šly jsme s touhou najít strom Gingko. Šly jsme docela dlouho až jsme došly do parku. Celý jsme ho prohledali, ale Gingko jsme nenašly. Sháněly jsem 10 listů a s nimi jsme šly k Lucce. Majda přitom upadla a Lucka jí pomohla vstát. Od nás nebylo hezké, že jsme jí nepomohly. Hrály jsme „kameňáky“ a nikdo nevyhrál. Pak jsme vázaly uzle, mě nešel dobráček. Cestou zpět do klubovny jsme hrály „horký brambor“.
Terezka
Do Ameriky
Byl to hezký výlet. Do Malé Ameriky se jen tak nedostaneme. V jeskyních bylo několik netopýrů a někteří z nich byli bílí. Hádě se mě drželo, protože nemělo baterku a nechtělo se vymáznout. Pak jsme viděly i netopýří hnízdo ve kterém byli dva netopýři. Zpátky jsme prolézaly Modlitebnou. Cestou ve vlaku jsme hrály na námořníky.
Sokolík
Jak vnímáme skauting?
Skaut je veselé mysli
Tento bod skautského zákona se možná zdá někomu nepodstatný, ale mě připadá docela důležitý, protože bručouny a namyšlence nemá rád (skoro) nikdo. I kdyby to byli géniové světa. Myslím, že by všichni měli tento bod plnit poctivě. Je to i pro jejich dobro, protože někdy nějaký ten úsměv na lidi zapůsobí a leckdy se i leccos odpustí. A ještě dobrá rada na konec: Kdo se směje, žije déle.
Veronika
Týden
Často se mě doma ptají, proč jezdím se skauty. „Ty jsi skautka?“ Posměšky na ulici, ve škole. Doma mi tatínek říká Svojsíku. Chodím kolem nich a vím, že to nikdy nezažijí. Postavím se úsměškům a cítím, že jsem šlechtic. Sagamor či víc. To není vychloubání, to je jen tichá vědomost. Proplouvám životem a nad vodou mě drží barevný bod na konci týdne.
- Pondělí – smutek, ale těším se na úterý, kdy uvidím svůj klan i ostatní
- Úterý – jako na trní, jen už být v klubovně
- Středa – den vzpomínek
- Čtvrtek – už aby byla výprava
- Pátek – vytoužený den sladkého odjezdu z reality
- Sobota a neděle – chvíle svobody a radosti.
Přemýšleli jste někdy o cestě vlakem? Veze nás do pohádky a zase zpět. Otevřeš okýnko, máváš, zpíváš do větru, stojíš v uličce, uhýbáš lidem a na koleně píšeš úkoly od Žáby. A co teprve oheň! Vždy se mi líbily plamínky a uhlíky. Díváš se do ohně a doufáš, že nikdy nezhasne. Říká se, že nejlepší je to, co si sami uděláme. A o ohni to platí dvojnásob.
Čolek
Psáno na koleně
Mám další důvod proč skautuji. Kromě rozšíření mých obzorů, kamarádů do nepohody a přírodních krás je skauting i relaxace. Jsem ráda, když po těžkém týdnu vylezu na čerstvý vzduch, proběhnu se po louce a vyřádím se. Vidím před sebou živě jak jsem na 50. Sněmu lítala po louce s Mlokem, jak jsme válely sudy a hrály si na bludičky. Připadaly jsme si neuvěřitelně bezstarostné a svobodné. Pořád je něco nového a pořád je co dělat. Nikdy se v oddíle nenudím. Skautujte jak jen to půjde a považujte to za poctu. Dobrý oddíl jako ten náš, poskytne východisko z každého problému, kamarádi pomohou a kdykoliv zapomenete na každodenní starosti.
Čolek
